Čeká vás svatba a máte pochybnosti? Víme, co s tím.

Pronásledovaná vlastní nejistotou

„Vždycky jsem se těšila, že se jednoho dne vdám a když jsem potkala Pavla, měla jsem pocit, že je to ten pravý. Jakmile se konečně vyjádřil a požádal mne o ruku, byla jsem v sedmém nebi,“ vysvětluje radostně Jitka, jenže vzápětí její nadšení pohasne. „Čeká mne ta událost už za dva měsíce a já, jak se to datum blíží, najednou nevím co s tím. Ptám se sama sebe, jestli jsem opravdu rozhodnutá, jestli chci a jsem sama ze sebe rozpačitá. Nevím, jestli jsem na to připravená, netuším, co se tím pro mne vnitřně změní. Jedno je mi ale jasné, rozhodně to není o tom, že bych pochybovala o Pavlovi. Znám ho dost dlouho na to, abych si byla jistá, že bude skvělý manžel i otec mých dětí,“ říká Jitka a dodává, že na vině je ona. Abychom ji pomohli, pojďme si posvítit na to, co bude po svatbě jiné.

článek

Muž si může vzít příjmení ženy

Když se podíváme na svatbu z právního hlediska, jde vlastně o svobodné prohlášení dvou snoubenců, kteří předkládají své doklady totožnosti a vzájemně si stvrzují, že neznají důvody, které by uzavření jejich sňatku znemožňovaly a znají svůj zdravotní stav. Zároveň se také dohodli na úpravě svých majetkových vztahů a na bydlení v budoucnosti. Užívání společného příjmení je věcí dohody, žena si dnes může nechat své rodné příjmení a naopak muž může převzít příjmení své ženy. U koho jde o další nové manželství, musí dokladem prokázat, že to předchozí už zaniklo.

Říci si vnitřně: ano, chci

Manželský slib o věrnosti a spolužití je součástí církevních svateb, u občanských často chybí, a proto se může na první pohled zdát, že v případě svatby už vlastně jde o formalitu. Někdo to tak také vnímá a už neřeší právní ani společenský statut svého vztahu.  Psychologický pohled na takovou situaci se ale může jevit úplně jinak. Svatební obřad má význam jako veřejné prohlášení: „Ano, tento člověk ke mně patří, s ním chci žít.“ Tím zároveň přebírám zodpovědnost i za osud tohoto člověka, není mi lhostejný, záleží mi na jeho spokojenosti a štěstí. Stvrzujeme tak svoje pouto nejenom před světem, ale hlavně před sebou samým. Proto bychom měli být s tím rozhodnutím vnitřně srozuměni a říct si to ano především sami v sobě.

článek

Někdo se nikdy nerozhodne

Pokud se někdo takovému slibu brání, nejspíš vnitřně cítí strach z přílišné zodpovědnosti a doživotního pouta. Jitčiny pocity jsou docela pochopitelné, každého před závažným rozhodnutím může přepadnout nějaká nejistota. Pokud by ale její vlastní pochybnosti o sobě naopak sílily a převažovaly nad pocity sounáležitosti k Pavlovi, je to známka toho, že skutečně ještě není pro svatbu zralá. Pak je lepší ještě nějaký čas počkat. Někdo ovšem do stavu vnitřního rozhodnutí nedospěje nikdy a v tom případě je lepší nic neznásilňovat a nechat prostě stav takový jaký je, tedy svobodný.

Nejde o to mít papír

Přesto se odborníci shodují na tom, že převzít zodpovědnost i za druhého přináší štěstí a spokojenost i nám samotným. Pocit sounáležitosti s partnerem se nám vrací jako bumerang, poskytuje nám jistotu, domov, bezpečí. A většina lidí prostě hledá stabilitu, ačkoli třeba navenek okázalé tvrdí, jak jsou nezávislí. „Pro mne byl svatební slib důležitý, rozhodně nešlo o nějakou formalitu,“ říká šestatřicetiletá Hana, která se vdávala před rokem. „Je to moje svobodné rozhodnutí, že s mým mužem chci být a jsem připravená s ním sdílet i problémy. Nejde o to mít nebo nemít na někoho papír, ale o vnitřní pocit, ke kterému člověk zkrátka musí dozrát,“ myslí si vdaná paní Hana.

Co si vy myslíte o svatebním slibu? Jedná se podle Vás o pouhý papír nebo vnitřní rozhodnutí?

Foto zdroj: profimedia.cz