O čarodějnicích tak trošku jinak a navíc magické kouzlo jen pro tebe od Helen Stanku

Valpuržina  noc

Poslední dubnový den se slavil odnepaměti. Není bez zajímavosti, že samotná Valpruha byla řádovou sestrou, kterou prohlásili křesťané za svou svatou a její relikvie poprvé vystavovali v kostelech 1. máje 893. Pro mnohé kultury se v tuto dobu smývá hranice mezi materiálním a duchovním světem. Samotná Valpruha byla bojovnicí proti temným silám a něčím nahradila starší druidskou tradici, kdy tito zapalovali oheň na uctění boha Belena. Belen byl jejich učitel a ochránce všeho lidu. Pro Kelty to bylo období slavností a sportovních klání, kdy se losovala  Zelená královna (Cordellia), jež byla symbolicky oddána se Zeleným králem, vítězem těchto soutěží. Během noci  svátku Beltanu se mohla rozvést nespokojená manželství. Beltinská noc byla časem milenců.

Kdo je čarodějka?

Slovo čarodějka zaznívá dodnes z našich úst velmi často. Poslední dobou zažíváme obrodu čarodějnictví v mnoha projevech i směrech. Pod výrazem čarodějka si každý představí něco jiného. Rozdělme slovo čaroděj na dvě slova, z nichž je složeno a dostaneme čaro- děj. Slovo čaro ve staročeštině a dodnes i ve slovenštině znamená “kouzlo”, čaroděj je tedy člověk, který dělá něco běžnými postupy nedosažitelného. Velký bílý čaroděj byl pro domorodé Afričany například cestovatel Dr. Emil Holub. Stejně tak čaroděje, až bohy viděli Inkové v Rudolfu Cortesovi a jeho lidech.

Dnes slovem čarodějka většinou označujeme lidi, kteří k dosažení svých cílů používají nevšední postupy. Představy, že mnohé čarodějnice se slétají na košťatech k černým mším, už dnes nikdo nebere vážně. Dnes je to o využití vyšších schopností, většinou umocněných systematickým seberozvojem. Kdysi však byly za čarodějnice považovány i pohanské druidky a kněžky. Těmito neobyčejnými schopnostmi byly podle legend nadány Krokovy dcery v čele s kněžnou Libuší, jejíž věštbu dodnes znají i malé děti.

Co je a není čarodějnictví

V současné době čarodějnictví používá přírodní prostředky, sílu vědomí a podvědomí, schopnost vysílat určité typy energií na dálku. Slovo witch pochází ze starého anglosaského výrazu wicca, to znamená “moudrá osoba”. Tedy by šlo chápat čarodějnictví jako vládnutí moudrostí. Převážná většina čarodějnic zdůrazňuje, že svůj dar využívá zejména pro dobro. V minulosti se do čarodějnictví započítávalo uřknutí, kletba a prokletí. Tyto škodící postupy jsme si zvykli označovat pojmem černá magie. Opakem je magie bílá, jejíž hlavním cílem je lidem pomáhat a napravovat, co napravit běžnými postupy nelze. V mnoha kulturách je čaroděj-léčitel velmi váženým členem společnosti, řídí se přírodními zákony a přináší druhým lidem dobro.

Za vším hledej čarodějnici

Kromě Petrových kamenů v Jeseníkách, Kiesbergu, Staffelbergu a spoustě dalších míst  se proslavila nejvyšší hora pohoří Harz. Německá hora Brocken byla známá tím, že  tam dle tehdejších pověstí 30. dubna odlétaly čarodějnice ze svého hexaplatzu, tedy místa, kde se měly slétat na košťatech. Čarodějnice si měly své místo sabatu hlídat kouzly, a proto připravily na náhodné poutníky past, které se lidé báli. Zmínky o hoře Brocken lze dohledat v knize “Blockes-Berges Werrichtung od rodáka z Jáchymova Johannesse  Praetoriusse, který sepsal přiznání žen obviněných z čarodějnictví a skloubil jej se známými tradicemi pohanů. Jeho příběh si zopakovalo pár dalších autorů a motiv sabatu použil i Johan Wolfgang Goethe ve známém Faustovi.

A čím vlastně  hora Brocken podněcovala fantazii?

Místnímu fenoménu se lidově říká “Brockerské strašidlo”. Jde o to, že je to místo s tak vysokou koncentrací mlhy, že pokud zezadu zasvítí slunce, můžete svůj odraz v mlze vidět několikanásobně zvětšený, někdy i s efekty aureoly. Dříve si lidé mysleli, že to mají na svědomí čarodějnice. Pokud tam někdo spatřil svůj stín, byla to pro něho zpráva, že jej čeká neštěstí. Byl-li stín provázen aureolou, naopak jej to zbavovalo uhranutí. Některé verze uváděly, že čarodějnice vylétaly ze svých domovů na svých košťatech přímo komínem. Pomáhat jim při tom měla démonická bohyně podsvětí a smrti Hel, jiní v tom viděli přispění samotného Satana. Toho mezi sebe vábily během sabatů. Zapálily proto oheň a začaly rituální tanec. S pomocí halucinogenních bylin se uvedly do transu. Rozdivočelé se poté proměňovaly za černé kočky, vrány, ropuchy nebo kozy a tropily všechny ty ničemnosti, ke kterým se doznaly na mučidlech.

A jak se také kdysi dalo na ženě poznat, že je čarodějnicí?

Tehdejší selky na to měly “geniální” metodu. Ta, která chtěla poznat, která sousedka je čarodějnicí, si o Velikonocích cestou do kostela opatrně vsunula do obou podpaždí po vyfouklém vejci. V kostele stačilo potom udělat první tři kroky pozpátku a potom se skrze tato vejce podívat a uzřít čarodějku. Bylo to však velmi nebezpečné a hlavně tajné, neboť taková odhalená čarodějnice by se mohla okamžitě mstít. Lehčí metoda si žádala, aby se selka brzy ráno 1. máje posadila na zcela novou stoličku určenou k dojení. Takto brzy ráno mohla rozpoznat každou čarodějnici, která by šla okolo jako takovou.

Čarodějnice uměly také léčit

Mnohé z nich byly nanejvýše zkušené bylinkářky, míchaly skvělé masti, protože uměly navázat kontakt s nadpřirozenými bytostmi. Ty je pak vedly ještě k vyšším stupňům tohoto umění. Byly tedy jednou nohou ve světě lidí a druhou ve světě duchů. Také měly schopnost ovládat počasí a určit místo, kam měl udeřit blesk. S oblibou cestovaly s vichřicí.

Lidé se proto velmi báli noci čarodějnic a aby ten den nepotkali žádnou čarodějnici, zapalovaly veliké ohnivé vatry, raději co nejdále od svých obydlí. Zastrašovali tak jakékoliv zlé duchy. Kdo se nebál, skočil si přes oheň pro štěstí. Úspěšný skok zajistil očištění od jakýchkoliv negativních energií. Ve Švédsku obcházeli pole s pochodněmi a zdi domů i stájí kropili svěcenou vodou. Na dveře zavěšovali ochranné bylinné škapulíře a amulety ze dřeva. Prahy domů sypali solí. Dědinami zněly kostelní zvony a lidé, pokud už někam šli, alespoň mlátili klacky o sebe, když už neměli řehtačky. Když se chtěli dobře ochránit před uhranutím a nemocemi, pojistili se tím způsobem, že zapálili kolo, které pouštěli z kopce dolů. Mělo to však jednu podmínku, bylo nutné, aby se kolo projelo mezi okolními zapálenými ohništi. Kdo si chtěl zajistit plodnost, zdobil ten den tzv.”Maibaum” – strom života. Něco, jako naše zdobené máje. Kolem těch se tančilo. Dívky, které chtěly mít štěstí v lásce, si zdobily vlasy věnci z kvítí. Věnce poté vhazovaly po proudu řek, aby si tak zajistily přízeň vodních duchů.

Tento svátek, původně symbol zásnub boha s bohyní, tajemství života, trocha alkoholu, radostná atmosféra jara, hudba, tanec a věrnost s cudností byla často ta tam.

Využij Valpružinu noc ke změnám ve svém životě

Ne vždy se lidé chránili před čarodějnicemi. To byl výmysl inkvizice. Původně se lidé zapalováním ohňů chránili před zlými duchy. Až posléze do nich začali vhazovat smolná košťata. Pokud chceš využít síly této noci pro posílení svých záměrů, připrav si malé barevné listy papíru, na které napiš své sny a přání, nebo alespoň nakresli na lístky symboly těchto přání. Připrav si také halouzku, nebo větévku. Až zapálíš oheň, navaž tato přání na větev a tu vhoď do ohně. Pokud shoří celá, rituál byl úspěšný. Pomoci si můžeš i tím, že vhodíš do hořícího plamene bylinky, či kadidlo, které odpovídají tvým úmyslům, nebo lístky potři příslušným olejíčkem. Například levandule pomáhá udržovat harmonii ve vztazích. Kopál je kadidlo podporující radost a lásku. To pravé kadidlo olibanum zase zvyšuje přitažlivost a zklidňuje i ty věčně mrzuté a otrávené jedince. Chceš-li v něčem zvítězit, použij myrhu. Pro štěstí při studiu je vhodné kadidlo z borovice. Pro požehnání a slávu pomůže benzoe.

Dům si můžeš vyzdobit barevnými stuhami a plátěnými sáčky s bylinkami. Příslušné směsi ti zajistí štěstí, ochrání před smůlou, posílí lásku a přivábí peníze i zdraví. Valpružina noc je o barvách a barevnosti. Lze tedy také zapálit svíce různých barev. Pokud toužíš po penězích, použij zelenou, černou na uvolnění z pout, červenou na odstranění překážek v lásce. Žlutou proti smůle. Modrou k vyjasnění zmatků. Oranžovou, aby ustaly překážky v cestě k úspěchu. Svíčky doporučuji zažínat vždy po jedné.

O autorce: Kartářka Helen Stanku pochází ze starobylého rodu, ve kterém nebyla nouze o kartářky, mágy a vědmy a kde se dědí řemeslo, ale především otevřená 7. a 6. čakra. Podle Helen je dobré se s kartami spřátelit. Karty potom oplácejí s láskou a ukazují okolnosti, které se později stanou. „Karty reagují na mne, na moje podvědomí a na energii člověka, jemuž vykládám. Tyto energie jsou proměnlivé, jako všechno kolem nás. Žádný výklad není zbytečný. Lidem vždy ve správný moment dojde, co jim chtěly karty říct,“ tvrdí Helen Stanku. Více najdete na www.kartarkahelenstanku.cz nebo www.dobrakartarka.cz