Čarodějka – 4. díl

-4-
„Díky sestro, jsem šťastná, že je jí lépe. Prosím, dojdi za Matkou představenou a popiš jí tu zvláštní bouli plnou černého hnisu. Musíme zjistit, co to je za nemoc.“
Sestra znovu odešla a Valentina si přisedla k matce holčičky. Odkryla pokrývku a přiložila ji dlaň nad hrudník. Obrovská bolest jí projela celou rukou. Kousla se do rtu, aby nevykřikla. Když bolest ustala, natáhla dlaň nad svíci a pak úkon několikrát zopakovala. Ženě se viditelně ulevilo. Když skončila, vstala a umyla si ruce. Vrátila se zpět k lůžku.
„Kdo jste? Anděl? Jsem mrtvá?“
„Ne, nejsem anděl. Jak vám je paní?“, odpověděla Valentina otázkou.
„Nejsem paní. Jsem Maggie. Je mi kupodivu dobře… Už si vzpomínám, vy jste ta dívka, co léčí.“ Okamžitě rozhodila ruce okolo sebe. „Kde je moje holčička? Co je s ní?“
„Je v pořádku, spí před vaší postelí na kožešinách, zabalená do hřejivých pokrývek. Je jí už o mnoho lépe.“
„Děkuji vám za nás obě. Dám vám všechno, co mám! Umírala mi v náručí… v životě jsem se tolik nebála…“
„Už je dobře, opravdu. Musíte ale obě hodně odpočívat. Pořádně se vyspěte, ano? Přijdu se na vás později podívat.“
Valentina vyšla ze dveří a zamířila do malé kaple před nádherný oltář osvícený svícemi a ozdobený čerstvými květinami a poklekla. Opatrně se rozhlédla, zda je opravdu sama, sepjala ruce a pak spustila:
„Drahý Bože, já… moc se omlouvám, že se nemodlím, víš, já si ani nepamatuji, jestli jsem se kdy modlila… však ty víš… já netuším, jaké máš se mnou úmysly, ale… moc děkuji za to, že mi pomáháš uzdravovat… mám nádherný pocit, že jsem něco platná, že něco umím… Děkuji za ten dar. A slibuji, že ho budu v dobrém užívat. Děkuji…„ už byla na odchodu, ale po pár krocích se vrátila a potichu řekla Amen a pokřižovala se, tak jak to už mnohokrát viděla u sester.

Cestou z kaple se zastavila v zahradě. Bylo dopoledne a slunce vysoko nad obzorem krásně hřálo. Valentina se posadila na lavičku a zavřela oči. Snažila se vybavit si moment, kdy jí svíčka vlétla sama do dlaně. Bojovala s nutkáním najít nějaký předmět a ihned to vyzkoušet znovu, ale zaslechla kroky sester, které šly trhat květiny. Slíbila si, že až bude sama, musí zjistit, jaké schopnosti vlastně má. Uvědomila si totiž, že svou neopatrností a neznalostí by také mohla někomu ublížit. Zaklonila hlavu a nastavila tvář slunci. Zhluboka vdechovala vůni květin a trávy.

Už se měla k odchodu, aby zkontrolovala, jak se daří Maggie s holčičkou, když uslyšela vzrušený šepot sester a zvuk koňských kopyt. Sestry běžely k hlavní bráně a dívka je následovala. Otevřely malé dřevěné hledí v mohutné bráně a čekaly až se jezdec přiblíží. Byl sám a uháněl nebezpečně s větrem o závod. Když se však přiblížil na dohled, sestry vesele volaly jedna přes druhou. Frederik je tady! Frederik jede… Valentina se marně snažila zjistit, kdo je Frederik, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

Několik sester běželo pro Matku představenou, která zanedlouho přispěchala s velikým úsměvem.
Bránu otevřely a nechaly jezdce vjet dovnitř. Ten celý zaprášený seskočil z koně a Matku představenou srdečně objal, dal jí mlaskavou pusu na tvář a vyzvedl ji vysoko nad zem. Ta se ošila a snažila se dostat zpátky na zem.
„No tak, pusť mě ty blázne, měj ohled na můj stav.“
„Copak je zakázáno přivítat se ze sestrou, kterou jsem několik měsíců neviděl? Hm? Kdybys nebyla pohřbená v těchto zdech, mohl bych si ušetřit ty dlouhé cesty, které zmáhají i mého koně.“
„Také tě ráda vidím, drahý bratře“, se smíchem odpověděla Matka představená a musela s úžasem uznat, že on prostě nestárne. Opět se schovala v jeho objetí a pak ho nechala, aby se pozdravil se sestrami.
Valentina s pobavením viděla, jak některé z nich měly na tváři ruměnec.
Bylo jí velmi sympatické, že si muž pamatoval jméno každé sestry, a se zájmem se ptal na jejich zdraví, zahrádku a také je škádlil, jestli by se raději nechtěly vdát. Se smíchem mu hrozily prstem a on se tvářil velmi nevinně.
Dívka vše zpovzdálí sledovala a musela si přiznat, že muž měl veliké charizma, kromě vzhledu, který ostatně také nebyl k zahození. Než se však rozhodla přiblížit se ke skupince a prohlédnout si ho zblízka, Matka představená už s celým procesím odváděla svého bratra do jídelny, aby všichni zasedli ke společnému obědu a vyslechli si novinky ze dvora, o králi a přípravách na další z jeho dobyvačných válek.
„Máme pouze skromný oběd, drahý bratře“, omlouvala se Matka představená,“ Nečekaly jsme tě… ale večeře bude slavnostní.“
„I suchý chléb by mi přišel vhod, netrap se. A kromě toho, mám všech těch lahůdek z královských hostin po krk.“ Nasál vůni zeleninového vývaru a zakousl se do čerstvě upečeného chleba. Přerušila ho nahlas odříkávaná modlitba jeho sestry. Zahanbeně sepjal ruce a s plnou pusou opakoval slova s ostatními. Oddechl si až po hlasitém Amen.
„Mám pro vás spoustu dárků, zítra je přivezou povozem. Nemohl jsem se dočkat, tak jsem jel napřed. Král ti posílá nějaké knihy,“ obrátil se na sestru,“ několik štůčků plátna, cizí koření a bylinky a mnoho dalšího. Také dopis, ale ten ti předám později. Jak se vám tady daří?“
„Dařilo by se nám dobře, jen nemocných stále neubývá, spíše naopak. O smutném ale až později. Ty vyprávěj, k nám se žádné novinky nedostanou.“
Pak se zarazila a zeptala se sestry Heleny na Valentinu. Ta pokrčila rameny.
„Kdo je Valentina?“ zeptal se se zájmem, ,,nová schovanka?“
„Ne, je to dívka, kterou sem přinesli před několika dny z lesa. Ztratila paměť, a teď se tu zotavuje.“
„ Hmm, ztratila paměť…“ Matka představená tušila od bratra nějakou čertovinu. To by snad ani nebyl on. A dočkala se.
„A nemohli bychom jí říct, že jsem její manžel a že mi nevadí, že si na mě nepamatuje? Mohli bychom se spolu učit se znovu poznávat.“
Matka představená mu s úsměvem uštědřila políček.
„Jestli jsi nezapomněl, jsi v Božím domě, ty nemravo! Pěkně ses u toho dvora zkazil.“ Tvářila se naoko rozhněvaně, ale oči se jí smály.

Celý román ke stažení zde