Čaj

Díval jsem se na její štíhlou postavu v černém kalhotovém kostýmu, ze kterého zářila bílá košile, pozoroval její černé vlasy pod uši, rovně zastřižené, jak jimi hází kolem hlavy v přesně vypočítaných pohybech a věděl jsem, že ji chci! Musím ji mít! Nechtěl jsem se s ní jenom vyspat! Chtěl jsem o ni usilovat, chtěl jsem ji získat, chtěl jsem ji vlastnit a to tak, že furt! Přesně takovou ženu jsem si v poslední době vysnil!

Odskočil jsem od okna a rychle se podíval do zrcadla. Spokojeně jsem na sebe kývl, pak jsem si sedl zpátky ke stolu a koukal do počítače. Lehké klepnutí na dveře mě upozornilo, že přichází ředitel a s ním ONA.

„Slečna Alexandra Váňová.“

Pevně mi stiskla ruku, když nás ředitel představil. Ten si nás prohlédl a spokojeně kývl.

„Vybral jsem dobře. Vy, Vojtěchu, jste odborník na práva a Alexandra je lev v oblasti realit! To by v tom byl čert, abyste to nezvládli. Zítra ráno vyrážíte. V poledne tam musíte být. V jednu to začíná. V pět je konec. A vy to pro nás vyhrajete, to se vsadím. Zajistil jsem vám nejlepší hotel ve městě. Druhý den máte volno. Vraťte se, kdy chcete. Řidič bude čekat, až se mu ozvete.“

Alexandra, Sandra, Alíček, Sašenka… mazlil jsem se s jejím jménem a v duchu skákal radostí. Pojedeme spolu ! Věděl jsem, že ředitel vybírá, koho by se mnou poslal. Jednalo se o důležitou akci pro náš podnik a já s sebou potřeboval odborníka na nemovitosti. A tím je slečna Alexandra Váňová. Sašenko moje milovaná, už nebudeš dlouho slečna! Dostanu tě! Zblbnu tě! Svedu tě! Zničím tě láskou! Miluju tě! Chci tě! Zblázním se, jestli tě nedostanu!

V autě jsme seděli vzadu a celé nekonečně nádherné hodiny mluvili. Oba. Chvíli já, chvíli Alexandra. Oslovovali jsme se jmény, ale vykali si. Bylo to vzrušující. Alexandra mi totiž dávala secsakra hodně najevo, že se jí líbím! Její jakoby náhodné doteky kolenem, nebo pády na mě v nečekané zatáčce, její pohledy, to, jak mě dokázala zašimrat svými proklatě černými vlasy- to všechno se mi spojilo v jedno jediné. Ředitel objednával dva pokoje zbytečně. Mohl ušetřit a vzít jeden dvoulůžkový!

Pochopitelně, že náš tým, nažhavený touhou, nemohl nezvítězit! Spokojeně jsme to po sedmnácté hodině zavolali řediteli a ten nešetřil chválou. Šli jsme se pak do svých pokojů připravit na večeři, a když jsem asi za hodinu odcházel do jídelny, hodil jsem na postel košili, slipy a ponožky, ve kterých jsem strávil rozkoší a úspěchem nabitý den. „Uvidím tě až ráno, pokojíčku!“ Tělem mi projela taková rozkoš, že jsem se musel na chvíli zastavit…

Následující tři hodiny byly nejdelší v mém životě. Ale také nejkrásnější. Nikdy jsem nečekal s takovým vzrušením na to, až budu se ženou sám. U ní v pokoji. Významně se na mě totiž usmála, když řekla, jak se po večeři těší do svého pokoje na svou postýlku! Nezklamal jsem se ve svém odhadu! Věděl jsem, že ty upocený hadry můžu na postel klidně hodit!

Chci tě! Vojtěchu, já tě chci! To mi říkaly její oči, vlasy i letmé doteky! Měl jsem pocit, že to musí být slyšet po celém hotelu, protože já to slyšel celé tři hodiny! Křičela Já tě chci!, i když jsme si pořád ještě vykali… Když jsme měli skoro dopito, zavolal jsem číšníka, že zaplatím. Alexandra se najednou plácla do čela a kývla na servírku, která vedle uklízela stůl.

„Slečno, prosím vás… mohla byste mi ještě přinést vodu na čaj Do sklenice. Ale bez čaje, prosím! Jenom vodu na čaj. Mám svůj speciální čaj.“

Zvedl jsem překvapeně obočí a Alexandra se usmála. Otevřela kabelku a vyndala malou krabičku. Bylo v ní několik sáčků čaje.

„Už včera jsem si říkala, jak si to tady v noci královsky užiju! A když jsem viděla ve svém pokoji tu nádhernou postel! Ááááách! A odjíždíme až zítra v poledne…“

Rozkošnicky se protáhla a pak ve svých dlouhých prstech zvedla jeden sáček čaje.

„Spací čaj. Nechcete také jeden, Vojtěchu “

Povídka je z knihy KDYŽ ANNA UTEKLA, která vyšla v nakladatelství Erika v dubnu 2006.