Byla jsem nevěrná. Mám se přiznat?

„Vždycky jsem nevěru odsuzovala,“ vypráví Jitka, 35 let. „Manželovi jsem byla věrná a naše rodina byla až na menší krize, které jsou v každém manželství, docela spojená. Znali jsem se dlouhá léta, bylo nám spolu krásně, a to i po sexuální stránce. Když jsem otěhotněla, rozhodli jsme se vzít. Po narození naší dcerky za dva roky následovala druhá  dcera a já si libovala, jaký to mám krásný a spokojený rodinný život.

Na manžela jsem nikdy nežárlila, nedával mi k tomu důvod a ani já jsem nedávala žádný podměty k žárlivosti. Když holky odrostly, vrátila jsem se do práce jako sekretářka ve stavební firmě. Na Vánočním večírku jsem to ovšem přehnala s alkoholem a ani jsem nepostřehla, že flirtuju s kolegou. Nezůstalo bohužel jen u toho flirtování. Ano, stalo se to. Bylo to rychlé, já se po akci ihned oblíkla a co nejrychleji mazala domů, stále ještě silně omámená alkoholem.

Ráno ovšem bylo moudřejší. Alkohol odezněl a mně začalo všechno docházet. Co jsem to pro boha udělala? To přeci ani nejsem já? Já, která si vždycky říkala, že mně se to stát nemůže. Když jsem uviděla manžela a dcery ráno u snídaně, nejraději bych se propadla do země. Vymluvila jsem se na kocovinu a celý den strávila v posteli. Výčitky svědomí byly ohromující. Měla jsem sto chutí vše vyklopit. Hlavně jsem se potřebovala někomu svěřit s tím, co jsem provedla. Mojí vrbou byla moje dlouholetá kamarádka. S brekem jsem jí vyprávěla, co se stalo a hledala u ní pochopení a radu co teď. Nesmíš nic říct, raději se kousej do ruky nebo odejdi, když ti to půjde na jazyk. Přece si kvůli jednomu úletu, který nic neznamenal, nenecháš rozbít rodinu. Musíš se s tím vypořádat sama, to bude tvůj největší trest. Vše chce jen čas, uvidíš. Takové rady jsou sice fajn, ale těžko se to v dané situaci chápe.

článek

Byla jsem v koncích. Kdykoliv jsem byla s rodinou pohromadě, cítila jsem se jak největší zrádkyně. Hledala jsem názory ženských v diskuzích na internetu, dokonce uvažovala o pomoci psychologa. Musela jsem si ovšem srovnat myšlenky v hlavě sama. Začala jsem si uvědomovat, že jsem jen člověk, který dělá chyby. Měla jsem zdravé děti, hodného a milého manžela, kterého jsem milovala. Vždycky když jsem se začala cítit provinile, raději jsem šla pracovat nebo jezdit na kole. Kamarádka měla pravdu. Čas všechno spravil. Byla to hrozná doba. Nejvíce jsem se potrestala sama. Teď už jsou to dva roky a s odstupem času vím, že mlčeti znamená zlato. Za svoji chybu jsem byla potrestaná hlavně já, ale proč trestat děti a manžela? Vím, že se říká, nikdy neříkej nikdy, ale já vím, že už to nikdy neudělám, za ty hrozné výčitky svědomí by mi to podruhé nestálo.“

A jaké jsou vaše názory pokud jde o úlet? Má se přiznat i za ceny rozbití rodiny nebo zatloukat? Napište nám své příspěvky do diskuze.

Foto zdroj: profimedia.cz