Zubaři a jiné pohromy

Tedy až doteď jsem brala zubaře jako samozřejmost, od včerejška beru svou zubařku jako úžasnou bytost, která je nejen éterická a na zubařku nezvykle hezká, ale také jemná, empatická a chápavá.

Nevím, jak jste to měli v dětství vy, ale nám zubaře přidělili podle bydliště a tím to zvadlo. Měla jsem vcelku štěstí, mladý zubař, ke kterému jsem patřila byl nejen sympaťák, ale taky pohodář a hlavně šikula. Už nikdy od té doby jsem nepotkala zubaře, který by tak dokonale bezbolestně trhal zuby moudrosti. Pravda, dodnes jsem mu neodpustila, že mě nechal moudrou pouhých pár dní, ale zase za to bezbolestné vyndání to stálo. Jeho ordinaci jsem opustila ve chvíli, kdy jsem pobrala více rozumu a začala se zajímat o své zdraví. Tento zubař byl totiž vyhlášený tím, že nepoužíval ochranné rukavice. Co na tom, že mu byly ruce odporně  cítit po cigaretách. Horší byla má bujná fantazie. Při poslední návštěvě jsem měla tu „čest“ zahlédnout člověka, kterému se šťoural v puse přede mnou a zbaběle jsem prchla.

Našla jsem si svou současnou zubařku a byla spokojená. Dokonalá hygiena, výborná péče, někdy až nadstandardní – to když se paní doktorka rozhodla vyléčit mou již zřejmě nezachranitelnou stoličku. Se střídavými úspěchy mi do ní dávala náhradní výplň a zase jí dolovala ven při častých zánětech dásní a předepisovala mi antibiotika. Takový hezký koloběh, který trvá už rok. Ani jedné z nás to zatím nijak nevadí, i když obě již polemizujeme o tom, že se stoličky zbavíme jednou provždy.

I když, po včerejší návštěvě u zubařky jsem o tom víc než stoprocentně přesvědčená. Jak už to bývá, zub mě rozbolel zrovna ve chvíli, kdy má zubařka odjela na čtrnáctidenní dovolenou a já musela chtě nechtě vyrazit za její zástupkyní. Tedy alespoň nám to tak bylo prostřednictvím nápisu na dveřích sděleno včetně telefonního čísla. Ovšem „zastupující“ paní doktorka na danou věc měla zcela odlišný názor. Sice mi sestřička do telefonu řekla ať dorazím i v kolik, ale když jsem přišla pustily se do mě obě dvě s tím, že nikoho nikdy nezastupují a kde jsem takovou kravinu vzala a vůbec, co jsem si to dovolila narušit jejich výsostné území. Nemít mou kartičku pojišťovny, kterou jsem jim zcela neprozřetelně odevzdala ještě před tím výstupem, dávno bych utekla. Takhle jsem na zavolání vstoupila a na nepříjemný výraz obou dam se zatvářila povzbudivě. Nebo jsem se o to alespoň snažila. To co následovalo potom by se mohlo stát předlohou pro brutální horor. V životě jsem necítila bolest tak intenzivně a v úplně každičkém nervu v těle. Čištění kanálků připomínalo mučení nevinných a následný výslech pak doby naštěstí dávno minulé. Po každém mém vysvětlení se mi dostalo nechápavých urážek, že takhle blbě se to přeci nedělá a ošetření je prý na mé vlastní riziko.

Ač vnitřně totálně rozhozená a s pusou bolavější než předtím, vydolovala jsem po skončení téhle drsné akce úsměv, poděkovala za ochotu a zbaběle jsem utekla, aniž bych je poslala minimálně do tmy a vyhrožovala jim stížností. Uf, i kdybych si ten zub musela během dovolená naší zubařky vytrhnout sama, tak to udělám, než navštívit ještě jednou tohle doupě!

A co vy a zubaři? Máte lítou saň, jako byla ta naše zastupující, nebo citlivou duši, která chápe vaší nezměrnou bolest? Nebo snad nemáte žádného, protože se jim vyhýbáte hodně širokým obloukem? Povídejte…