Barbara Nesvadbová: Pohádkář
Čtvrtý román, ve kterém se opět setkáváme s jedinečnou Karlou a jako vždy se zástupy jejích milenců. Tentokrát je to směs také smutná – nejen láska a sex, ale i stáří a umírání. Příběh, která vás donutí se zamyslet… To je Pohádkář.
Pohádkářem je tu Karlin manžel Mára. Typický to představitel muže, který žije svojí hrdostí, ale nikoliv zodpovědností. Pěstuje si mužnost, ale zapomíná na své okolí. Pěstuje si ženy, ale zapomíná na jejich city. Miluje dvě? Sice těžký úděl, ale i to umí muž zvládnout. A když to zvládají i ty milované ženy…
Žít v neustálé naději, závislosti na lásce… Do hry vstupuje i Dana, další osudová žena Márova života. Příběhy se začínají prolínat, myšlenky a žárlivost obou žen jsou si občas podobné, vydírání, pláč a slzy. Rychlé odjezdy od jedné k druhé, výmluvy, lži…
A jako vždy tu není jen Mára, nejprve manžel a poté exmanžel. Nejednoduché a těžko uskutečnitelné rozchody si Karla kompenzuje opět v náručí jiných mužů…
Jsou to dva roky. Vlastně si ho vybavuju docela dobře… Umím si vybavit jeho prsty. I jeho břicho. Dokonce i jeho penis. Ale zaboha si nemohu vzpomenout na jeho příjmení.
Stýská se mi Máro. Tolik se mi stýská. Proč se pak dotýkám cizího těla? Asi ze snahy utéct…Zbavit se tě. Zapomenout na tvoji náruč pomocí jiných těl. Co získám? Nic. Jen zvracet se mi z toho chce…
Recept na štěstí?
Předkládá nám ho maminka hlavní hrdinky… musíte být žena, která jakoukoliv realizaci svého muže upřednostňuje před svými potřebami, žije jen svým mužem. Jsou dnes vůbec ženy schopné něčeho takového?
„Jdi radši spát. Ale zkus si uvědomit, že dlouhodobý partnerský vztah nevybuduješ v podvazcích…“
Odvrácená strana života
V září děda. Nemocnice. Hnus. Mladí lidé. Jeden den kojenecká lahev. Druhý den igelitové pytle plné pozůstatků. Rakovina. Staří lidé…Návštěvy. Plačící staří. Nudící se mladí. Nesnědené pomeranče. Hadičky. Falešný smích. Pravý pláč. Odporné zelené chodby. Tři měsíce oživování devadesátiletého muže. Slova „dejte mi sakra napít.“ Prý že nesmíme. Proč ne? Udržujeme utrpení ještě dva tři dny…Ještě pár hodin, kdy on neví, jestli je den či noc…Oživování. Proleženiny. Kapačky…
„Proč ho nenecháte umřít?“
„Musíme zachraňovat život, dokud to jde.“
„Ale vždyť to není zachraňování, to je tortura.“
„Musíme zachraňovat život, dokud to jde…“
Karla je díky své kamarádce Sabině nucena přemýšlet i o sebevraždě. Smysl, nesmysl? Otec Sabiny si ji vybral jako řešení. Oznámil krutou nemoc a osvobozen odešel, rozloučil se jen s dcerou. Je kvalita manželství měřitelná až na sklonku života?
Seděla někde mezi zavařeninami a paštikou a nemohla mluvit. Ani vstát. Natož otevřít dveře. S ní se tedy nerozloučil. Po třiceti letech manželství…
Jako matka si Karla uvědomuje i další bolestné věci. Máme pokračování v dětech, ale je to vůbec důvod k optimismu nebo spíš tryzna, která trčí jako černý sloup kdesi v budoucnosti?
Ležím v posteli s dětmi. Kdo mi dal právo přivést je na svět? Proč? Vždyť jednou taky umřou. Co je to ten prokletý dar života? Jaká tíha? Jaký osud? Ale už tu jednou jsou a já taky. A nemám na světě jiného úkolu, než aby tihle dva malí lidé byli šťastní. Nebo alespoň spokojení. Dokud budou. Dokud tady budu.
Viď maminko?
Karla Máru stále miluje, i po letech, kdy ho spravedlnost posadila za mříže.
Mára seděl za sklem. Jako ve filmu…Je skoro úplně šedý. Chybí mu zub. Vpravo nahoře. Neustále si přikrývá ústa rukou. Jako abych si nevšimla. Chtěla bych se ho dotknout…Milovat se s ním…
„…Jen jsem šťastný, že jsem tě opustil. Že jsem dokázal se nevrátit. Nestáhnout tě s sebou. Tebe a tvoje děti. Je to paradoxně můj největší důkaz lásky…“
Navštívím Máru ještě někdy? Ne. Nikdy. Dnes jsem ho viděla naposledy. Ale jistě, zcela jistě ho budu mít před očima, v srdci, v těle, až budu umírat…
Nejen oddychové čtení
Román by byl báječným oddychovým čtením, cestou do hloubi ženské duše a všechna trápení by měla něco společného s muži, ale… Hlavní hrdinka je již dospělá žena se dvěma dětmi a kolem ní se už děje i něco jiného, než milostné extáze a pády. Jsou tu tentokrát i pády jiné, ty konečné, životní. Vědomí vlastní konečnosti, vyklízení pozůstalostí, chvíle, kdy poznáte, zda máte k tomu či onomu člověku vztah či ne. Je těžké zbavit se věcí po někom, na kom vám záleželo… Je těžké vůbec pomyslet na konec. Karla na něj myslí, je s ním v tomto románu konfrontována poměrně často, a tak ve vás po přečtení Pohádkáře nezůstane jen ten pohádkář Mára a horké milostné scény, ale i náměty k zamyšlení nad smyslem života…
Ale Karla nám dokazuje, že i v tom největším smutku je třeba žít dál. A zkusit třeba další náruč. Dalšího muže, protože co když je to s muži jako s bonbony z bonboniéry? Ochutnat další a další…co když ten další je zrovna ten nejlepší?
