Atmosférička
Nedávno jsem seděly s kamarádkou Michaelou na tramvajové zastávce. Ona psala nějakou životně důležitou sms a já – jelikož po poslední životně důležité sms, kterou jsem napsala, jsem si chtěla řezat prsty na rukách – jsem se jen tak dívala po lidech.
Najednou se v davu vynořila slečna, za kterou se otáčeli jak muži, tak ženy. Mně (koneckonců jako každé ženě) je dán od přírody bleskový rentgenový pohled, díky němuž jsem si během pouhé vteřiny všimla, že slečna má dokonalý make-up, super upravené vlasy (mám totiž takovou soukromou úchylku, že si všímám odrostů barvených vlasů), a co se týče oblečení – no jedna báseň! Ta holka prostě měla styl!
Já jsem (né právě nenápadně) dloubla do kamarádky – „Hele, hele, ta je!“
Ta se na ni krátce podívala a řekla: „Hm, takhle může vypadat každá. Kdyby chtěla.“
Já jsem s ní šla samozřejmě ihned do diskuse, že na takový parádění není vždycky čas, nálada atd. Michaela na to argumentovala tímto: „Nevymlouvej se! Prostě tu péči o sebe zařaď do každodenního programu a ber to jako samozřejmost.“
Ten den jsem si ještě vyslechla, že je na čase ukončit mé „přírodní“ období a ať se nevymlouvám, protože když mi pomáhala stěhovat byt, tak viděla moje staré fotky (dva roky staré), kde mi to velmi sluší, protože mám dokonalý make-up, super upravené vlasy a jsem oblečená jedna báseň, prostě jsem na těch fotkách „stylová“!
Michaela je navíc skvělá kadeřnice, a to dokonce tak, že když se k ní chcete objednat, musíte dva až tři týdny dopředu. Já už se dva měsíce nechávám od ní přemlouvat, že mi kdykoliv s tím co mám na hlavě něco udělá. Už to ani nenazývá vlasy… No nejsem já tak trochu divná !
Ovšem výhodou mého „přírodního“ období je, že mám dlouhé a nezničené vlasy, takže Michaelka bude mít s čím pracovat…
Díky ní jsem si vzpomněla, že byly časy, kdy jsem usínala nakrémovaná a naolejíčkovaná něčím, co krásně vonělo, a to denně! A každé ráno jsem prvních dvacet minut vždy věnovala jen sama sobě – rituálky v koupelně u zrcadla.
Také jsem si vzpomněla, že jsem byla vyhlášena atmosférička, což znamená, že jsem během měsíce vypálila přes dvě stě čajových svíček. A toto vše jsem dělala jen a jen pro sebe.
Vážně nevím, co se stalo, že jsem na všechny tyto samozřejmosti pozapomněla a vlastně už je to jedno, protože už zase vím, že jsem žena, která miluje péči o své tělo, protože ho mám ráda!
Zase pálím svíčky, protože zbožňuji atmosféru živého ohně, a už zase jsem ta, která péči o svůj zevnějšek považuje za samozřejmost (potažmo, za dárek mužům, kteří stojí o moji společnost).
Jo a teď lehce odbočím, ale mám úžasný tip ohledně krásné atmosféry. Až se budete procházet a bude vám tak trochu úzko, nebo naopak vám bude krásně, zajděte si do nějakého kostela (kostelíčka) a jen tak pobuďte. Já jsem zrovna minulý týden zašla do sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a zrovna tam hráli na varhany. Hráli krásně a dlouze, přesně tak, abych si vzpomněla na všechny svoje blízké a přála si pro ně štěstí. A i pro sebe!
Milé dámy, holky a slečny, přeji vám štěstí na přátelé, kteří vám v pravý čas umějí říct ta pravá slova. Dále pak vědomí, že jestli si někdo na tomhle světě zaslouží lásku a péči, tak jste to vy! A vědomí, že minulost nad vámi nemá žádnou moc a je jen na vás, co a koho k sobě pustíte. Mějte se krásně, Vaše Veronika
PS: Mám malinkatý problém s tím, že asi těžko přijímám kritiku. Tudíž, když mi někdo napíše, že se lituji, tak pak je mi to líto (logicky). Ale musím těm slečnám sdělit, že jsem opravdu veselá kopa. Veselá třicetiletá kopa s běžnými třicetiletými starostmi. Nicméně pište, kritizujte a vůbec… Těšim se.
PPS: Ta poslední moje „životně“ důležitá sms zněla: „PRAŠTI MĚ KYJEM DO PALICE A ZATÁHNI DO JESKYNĚ…“ Já vím…
