Ano, šéfe: Ryba smrdí od hlavy

Rybárna se potýkala, navzdory hezkému místu, kde si mohou romantici dávat své dostaveníčko a kochat se přitom pohledem na zářící vodní hladinu, či kde si mohou maminky s dětmi odpočinout i navzdory možnosti vytvoření perfektního menu s nedostatkem hostů a byla ne zcela nepřekvapivě poměrně málo známá. Ostatně není divu, propagace veškerá žádná, personál „ochota sama“, ale hlavně a především jídlo, které Zdeněk při své první návštěvě raději hned v úvodu hodil rybám.

Problém měl šéf nejen s kuchyní, ale také s interiérem restaurace, který podle něj zapadal do časů, kdy se točila Plechová kavalérie. S tím bych sama o sobě asi problém neměla, koneckonců dneska je vše, co je retro tak nějak víc in, ale s čím bych bojovala já, byl letitý prach na dekoracích a olepený stůl. Přesně to je totiž pro mě tím nejzákladnějším podle čeho hodnotím restauraci, když do ní vstoupím. A pokud se na mě vyvalí nejmodernější interiér zahalený do metrů pavučin, prchám, co mi nohy stačí. Na druhou stranu se klidně a s chutí najím v hospůdce, kterou naposledy navštívil designér v osmdesátých letech, ale vše je čisté a nevoní přepáleným olejem.  Naštěstí to ve zdejší Rybárně pochopili a přes noc se jim povedlo restauraci důkladně proměnit a interiér doladit pomocí nových prostírání s motivem ryb. Teď ještě vyřešit totálně flegmatický personál…

A ten teda stál skutečně za to. Nevím, jestli jste si všimli, ale dnes kdo nenabízí, neprodává. I při nákupu v pekárně na mě ještě prodavačka chrlí, jestli nepotřebuju něco sladkého ke kávě, jestli jsem nezapomněla strouhanku nebo knedlík. A tak to má být. Ovšem zdejší servírka moc vyřídilku nemá, nebo alespoň u stolu jí neměla, později, po malém rychlokurzu od Zdeňka měla takovou kadenci, že by mohla dabovat Donutila v Černých baronech.

Ovšem u stolu při zkoušce neobstála ani ona, ani její kolega. Neměli ani potuchy o tom, co nabízejí, jaké se k dané rybě hodí víno a vlastně ani, co všechno jídlo obsahuje. A co jsem nepochopila vůbec, byla solidarita majitele s pokáranou servírkou. Sama nejsem zrovna dvakrát podnikatelský typ, možná právě proto to nedělám, ale pokud se pustím do podnikání a mám v tom vlastní peníze, pak musím po svých lidech vyžadovat za mzdu také pořádnou práci. Nevím proč, ale mám dojem, že většina restauratérů, kteří se do pořadu hlásí má dneska více respektu ke svým zaměstnancům, než oni k nim. A to je také kámen úrazu ve většině zařízení, proč jim podnik nefunguje. Tady ještě obohacený o dost svérázně pojatou módu obsluhy. I když možná plážové oblečení mělo navodit tu správnou letní atmosféru. Kdo ví?

Myslím, že osazenstvo by ani nemělo být překvapené, když jim Zdeněk prchnul přes plot. O to milejší pak bylo překvapení, kdy Zdeněk sice zmizel jako pára nad hrncem, ale na dveřích restaurace se přesto skvěla toužená samolepka. Ovšem z celého naštvaného procesí si jí všimnul až poslední procházející.:-)